Teď, kdy vypravuji o dobách minulých, živěji vzpomínám na bývalou krásu tvou a na bujný, veselý život v chladných stínech tvých! Jak mnohý košatý velikán klesl od těch dob pod nelítostnou, sprostému užitku sloužící sekerou! Prořidlo stromoví tvé, oněměly stinné, tmavozelené kobky tvé. Ty tam jsou pavilonky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se veselé, hájem rozléhající se hudby jará mládež tanci oddávala.
Ještě dnes, ty prořidlý, opuštěný háji, lichotivě zveš ve stíny své, kde libý odpočinek, kde tak milo se zamysliti a zadumati!
Ale tenkrát, za doby, o které vypravuji, tenkrát kvetla ještě sláva háje Nedošína.
Měl jsem rád společnost, než často jsem také chodil sám a sám do zámeckého parku a do Nedošínského háje. Již tenkrát jeho sláva pominula. Zmizely už pavilónky a letní, taneční síň nahoře v háji; z gloriettů zůstal jen prostinký se slaměnou stříškou, jemuž se říkalo "u kohouta", pro plechového kohouta nad střechou. Ale přece zas vypadal Nedošín jinak, půvabněji, nežli dnešního dne. Tenkrát bylo na něm, obecně přístupném, ještě znáti krásnější jeho minulost.
Vzpomínám na Košíř, rozlehlý nedošínský rybník, jenž tiše se leskl pod jeho stíny, až pod koruny starých jeho stromů; a vzpomínám na vedlejší cestu, vedoucí kaštanovou alejí kolem rybníku. Za ní háj na výšině, s níž se probělával polopustý "Štít", hřebčinec, založený r. 1719 hrabětem z Tautmannsdorfu. Háj na výšině, háj po ní svahem dolů, háj na jejím úpatí a zbytky starých dubů na sešlé hrázi. Tu v úpatí pod klenbou javorů a buků s pozadím hustě zarostlého svahu stálo za mých časů přízemní stavení empirového rázu s bílými, kulatými sloupy v popředí u přízemní verandy.
Kdysi byly lázně v tom příbytku šindelové střechy, vystavěném za hraběte Jiřího z Valdštejna; za mé doby bydlil tam myslivec. Před tím osamělým stavením nevelký trávník, vroubený starými stromy; na něm a pod jejich šumnou klenbou tábořily letního času výletní společnosti.
Dál, stranou toho domku při kraji háje kaplička sv. Antonína nad pramenem křišťálové vody, vestavěná r. 1810 do svahu na způsob jeskyně. Samota její oživla jednou do roka o pouti svatoantonínské poutníky z města i ze vsí.
Mile chodilo se Nedošínským hájem toho prvního podzimu pod hustým stromovím jako vyzlaceným, mezi houštěmi zbarvených křovin, kdy pestré listí tiše pršelo a pokrývalo malebným, šustivým kobercem vybledlý trávník, půdu svahu i stezky. Ticho tu, samota. V ní, v poetické náladě starého háje utíkala mysl v sny a živěji pracovala obrazotvornost.
A zpáteční cesty zase tou osamělou alejí kaštanovou, kdy zlatě zahnědlé její tóny temněly v podzimním soumraku! V něm hasl lesk rybníku, a černou, splývavou silhouettou vyvstával za vodou Nedošínský háj. V polích tu tam rděl se temnem osamělý oheň. Listí šustělo pod nohama, dech jeho ostřeji zaváněl u vlhku plíživé, lehké páry, kterou se černala dál u silnice skupiny vysokých, košatých líp nad sochou sv. Václava před osamělým Pernštejnským dvorem.
